Slovní popis polohy obce

Obec Rudice se rozkládá asi 33 km km severovýchodně od Uherského Hradiště, v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty.

Stručná historie obce

Podle archeologických výzkumů byl kraj osídlen již v době halštatské. V trati pod Vinohrady i jinde byly nalezeny žárové hroby střepy dvou amfor z černé keramiky a již dříve ve vesnici při kopání studny bronzové kopí s ostřím a oboustranným otvorem uprostřed tuleje. První písemná zmínka o vsi však pochází z roku 1350, kterou vlastnil i s dvorem Petr z Vlachovic a jejich příbuzní se v držení střídali až do 16. století. Mezi významnější vlastníky patřili Ořechovští z Honbic, Jan Lysek z Brandýsa, otec známého válečníka Jana Jiskry, Kaunicové, Larisch-Monnichové a další. Posledním feudálním pánem byl Jiří kníže Lubomirski. Pak koupila panství světlovské s přidruženými dvory Pozemková banka v Praze a po pozemkové reformě roku 1928 je velkostatkářská půda i s lesy rozparcelována a v Rudicích zůstal jen zbytkový statek. Už ve středověku zde byla samostatná fara a kostel, zasvěcený sv. Urbanovi. Ten zanikl pravděpodobně za husitských válek a teprve po loupeživých vpádech z Uher ho postupně farníci obnovovali. Zpočátku bez věže byl k roku 1789 i s farou dokončen. Stalo se tak za panství knížete Václava Antonína Kaunice, kancléře Marie Terezie. Současně vznikla farní škola. Prvním kaplanem se stal Adam Antonín Kőrber, kněz řádu cisterciáků, pochovaný na místním hřbitově. Škole se dostávalo péčí obecního zastupitelstva v průběhu staletí důstojného umístění a poslední nová budova byla otevřena v roce 1961. Obyvatelstvo bylo obživou závislé na zemědělské a lesní půdě až do vzniku průmyslové revoluce a zejména po zprovoznění Vlárské dráhy roku 1867 vyhledávaly skupiny mladších občanů možnost lepšího výdělku v různých místech tehdejší rakousko-uherské monarchie. Zednické party odjížděly za prací až do Vídně a Budapešti. Přímo v Rudicích byly pořádány i fasádnické kurzy a zakládá se odborová organizace. Od 14. století se pěstovala vinná réva na rozloze asi 15 hektarů. Po třicetileté válce však vinohrady úplně zanikly a zůstalo po nich jen jméno polní trati. Z té doby pochází obecní pečeť s postavou sv. Urbana a datem 1683.

Nejvýznamnější památky

Nejstarší stavbou v obci je kaplička s chráněnými lipami u silnice do Nezdenic, pocházející z 15. století, později přestavovaná. Barokní kostelík (1789) je vybaven zvonem odlitým v dílně zvonaře Jana Antonína Bera (1735), varhany jsou z roku 1912. Na návsi stojí pomník padlých z první světové války a pamětní deska obětem 2. světové války. Před ním ve volném prostoru je umístěna monumentální trojdílná keramika Přesličky, instalována při příležitosti 650. výročí vzniku obce. Na místním hřbitově je vybudován památník amerických letců z 2. světové války s vrtulí jejich letadla, pamětní deska s reliéfem padlých členů paraskupiny CARBON.

Kultura a tradice

Etnograficky jsou Rudice začleněny do luhačovického Zálesí.

Přírodní zajímavosti

V obci je několik chráněných stromů - lípy srdčité u kapličky v Pavlíčkách, dub v Kopanici, jehož stáří odborníci odhadli na 400 let, hruška u silnice nad vesnicí, vrba u studánky pod Vinohrady obrostlá břízkami a další. V Rudicích se zachovalo několik polních a lesních studánek. Nad smíšenými lesy mírně převažuje orná půda, louky a pastviny. Z větší části obec spadá do Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, včetně biosférické zóny.

Místní pověsti

O Rudicích v okolí říkají, že jsou středem světa a je tam zemská osa. Pověst v dávných dobách vznikla prý takto: Po smrti hvězdáře Koperníka, který hlásal, že Země se otáčí kolem Slunce, utíkali jeho žáci obvinění z kacířství z Polska a uložili se k odpočinku i v Rudicích. Občané je dobře počastovali a tu jeden z nich zabodl poutnickou hůl do země a řekl: " I zde je střed světa." Jeden obyvatel si postavil na domě v r. 1932 sluneční hodiny a zde bylo napsáno Zemská osa. Později v roce 1943 za války byla nad kostelem postavena dřevěná bouda, kde se nad dveřmi objevil nápis "Střed světa".

Přijatelné vysvětlení pověsti podal jeden z bývalých kronikářů: Kdysi chodívali lidé většinou pěšky, protože nic nejezdilo. Z Rudic do okolních vesnic trvala cesta pěšky přibližně hodinu přes les, polními cestami nebo přes pasinky.

Rudice tedy byly skutečně středem toho malého tehdejšího světa.