5. výstavní blok

Od 12. dubna do 30. června si můžete v Galerii Pekelné sáně v Kroměříži prohlédnout další výstavní blok. Vystavovat budou Lucia Tallová, JÁn Zelinka, Tomáš Žemla, hana Puchová, Jiří Marek, Barbora Mikudová a Zdeněk Tománek.

Tallová, Zelinka, Žemla
Lucia Tallová, Ján Zelinka a Tomáš Žemla je trojice etablovaných slovenských umělců, jejichž společná výstava představuje nejrůznější přístupy ke krajině coby domovu. Vycházejí ze svého regionu, ale neuchylují se k jeho doslovnému popisu a ohraničení. Naopak jej abstrahují, mění až v jakýsi prostor vlastního usebrání se, teprve v němž lze danou lokalitu považovat za svou a vnímat ji očima rezidenta.
V případě Tomáše Žemly to jsou remízky a pole v okolí Trnavy, v nichž sleduje neustálou snahu zkrotit život – ať okolní přírody či ten lidský. Ve vystavených vyčárkovaných obrazech i stromových reinkarnacích z ručního papíru Tomáš Žemla zprostředkovává vznešenost tamní divoké flóry. A stejně tak katarzi, kterou může přinést přítomná zemědělská každodenní rutina.
Ján Zelinka se naopak v rámci krajiny soustředí na faunu a propůjčuje jí duchovní rozměr. V Prešovském kraji sbírá nepovšimnutá sražená zvířata, kterým následně věnuje poslední rozloučení. Vytváří jim olověné sarkofágy a ty, které jsou již opuštěné, vystavuje. Též nechává na zvěř vzpomenout pomocí kresebných stop jednotlivých torz. Celkově faunu poutá s člověkem skrze rituál.
A Lucia Tallová v provázanosti s Bratislavou zpracovává vnitřní krajinu člověka. Proces abstrahování u ní vypadá tak, že z budov ponechává pouze kostry ubikací a četné archiválie. Obrazy městských panoramat přetváří do abstraktních mračen (byť je dříve malovala) a celkově rozvíjí prostředí, v němž jsou nejdůležitější intimita, nostalgie a vůbec psychologické rozpoložení člověka.

Pozoruhodné též je, jak všichni zmínění autoři ke svým dílům přistupují. Soustředí se na svou tvorbu primárně jako na celek.. V rámci něj dokonale znají své řemeslo, posouvají kupředu technologické postupy a jsou otevřeni novým formám. Patří mezi ty pozorovatele, kteří s klidem setrvají déle na jednom místě. Stále v něm mají co nového objevovat a z těch nejcennějších nálezů posléze vytváří své rozsáhlé univerzum.
Výstava rovněž stručně představuje rozpětí slovenské výtvarné scény. Výběr autorů byl cíleně koncipován tak, aby každý zastupoval jiný region, jiné vzdělání, soutěže a další úspěchy. Celkově aby měl každý z vystavujících odlišnou cestu za svým uchycením se na scéně.

Lucia Tallová (*1985) aktivně vystavovala na Slovensku i v České republice už v rámci studií v ateliéru malby Ivana Csudaie na bratislavské Vysoké škole umění a designu (2005–11). K tomu vyhrála několik významných soutěží: STRABAG AWARD (2010), 1. místo v Maľbe roka VÚB (2013), Cena Nadácie Tatra banky za umení (2016) a záhy se dostala do zahraničí. Vystavovala ve Francii, Švýcarsku, Nizozemí, Itálii, Rakousku, Japonsku a Brazílii. Dostala se na Frieze v New Yorku (2021) či na bienále v Lyonu (2022). Je laureátkou ceny NOVUM (2021).
Ján Zelinka (*1978) má praxi rovnou z několika škol. Na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích nejdříve absolvoval Ateliér svobodné kreativity (3D) u Juraja Bartusza (2002–6) a následně obor Volné výtvarné umění (2006–8). Studoval též na pražské Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Jana Hendrycha v rámci stáže (2007). A nakonec absolvoval i doktorandské studium, tentokrát na katedře Socha-objekt-instalace na Vysoké škole výtvarných umění a designu v Bratislavě (2012–17). Je uznávanou sochařskou autoritou ve střední Evropě. Vystavoval ovšem i v USA nebo Anglii. Získal cenu Oskara Čepána (2015).
A Tomáš Žemla (*1984) se po vystudování Katedry výtvarné tvorby a výchovy Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře, kde diplomoval v roce 2007 v ateliéru malby Jozefa Bause a Viliama Lovišky, zaměřil na zahraničí rovnou. Absolvoval přes dvacet výběrových bienále, které byly např. v Číně, Japonsku, USA, Mexiku, Kanadě a Itálii. Vystavoval na řadě samostatných i kolektivních výstav např. v Belgii, Finsku, Francii nebo Slovinsku. Účastnil se také tří mezinárodních grafických symposií a je držitelem dvou ocenění – třetího místa na Mezinárodním grafickém bienále v Bukurešti (2014) a čestné ceny na Mezinárodním grafickém bienále José Guadalupe Posada v Mexiku (2017). Až v posledních pěti letech se „vrací domů“. Nejdříve začal být hodně aktivní v České republice a teď je stále více k vidění i přímo na Slovensku. Získal rovněž stipendium od Pollock-Krasner Foundation (2019).

Hana Puchová
Každé dílo je intimitou svého autora a divák se skrze něj prodírá umělcovým životem. Přesto jsou ale i v životě umělce místa, kam se návštěvník nedostane, případně jen velmi výjimečně a na krátkou chvíli. Takovým místem je domov ve smyslu – obýváku, ložnice, koupelny nebo kuchyně. Těch několik pokojů, kam nepatří ani věci z ateliéru. Každý umělec si ateliér někdy namaloval, ale kolik z nich pomyslně pustilo diváka do své domácnosti? Mezi těch pár odvážných patří Hana Puchová, která má už roky dveře od bytu otevřené. Vypráví především skrze zátiší a má pro to vzácný dar. Z obyčejného hrnku na kávu a dalších předmětů dovede udělat svou stylizací ony tiché spolubydlící nejen své domácnosti, ale i vzpomínek a lecjakých dlouhých chvil. Vytváří tedy ojedinělý dokument ukazující ty nejpřirozenější okamžiky někoho natolik zajímavého, jako je právě umělec. Právě část tohoto dokumentu je vystavena v Pekelných sáních.

Zápis z návštěvy
(pohled ze vstupu v rohu místnosti)
Rohový pokoj, pastelově zelené stěny, imitace dřeva na podlaze a kus staršího žíhaného koberce. Naproti dvoje okna, pro každou stěnu jedno, pod okny vždy stůl, jeden oválný určený člověku a druhý hranatý, odkládací, plný větviček a sloužící kanárkům z klece po pravici. Záclony tlumící světlo, věčné, ráno, věčný podvečer, všude s tím spjaté věci – oblečení, nádobí a další předměty, podlaha ovšem čistá a nikde žádný prach. Za klecí s kanárky vpravo postel s přehozem a větším počtem polštářů, stěna s rozsáhlou knihovnou ale příliš malou na počet přítomných knih, tropická tapeta a pár starých obrázků s jednoduchými rámy. Na protější pravé stěně zmíněný hranatý stůl, za ním topení i zároveň sušák, parapet jako polička a decentně stáhnutá žaluzie. V rohu mezi okny stará lednice a velký růžový ušák se známkami poctivě stráveného času, židle coby podnožka a pár předmětů na dosah ruky pod puntíkovanými dekorativními lampami. Levá protější stěna s oválným stolem dnes a denně sloužícím, stojan na květiny a za ním bílé obdélníkové kachličky, nad nimi další malé obrazy a retro žluté hodiny. Po levici bílá kuchyňská linka, bílé staré spotřebiče a další bílé kachličky, zavěšená dřevěná skříňka, hrnce a poklice nastřádané pod ní, čajová konvice a plecháček u sebe čekající na svou chvíli. A v prostoru létající kanárci, zpěvem vítající příchozí každé ráno a každý podvečer.

Jiří Marek, Barbora Mikudová
Výstava ukazuje dnešní svět jako pluralitu realit, v nichž si každý skrze návyky vytváří individuální prostředí o vlastních významech a vztazích. Je to svět rychlý, pomíjivý a natolik nasycený informacemi, až jsou tyto domovy beze stěn vysoce subjektivní a zároveň křehké. Pro mezilidské vztahy to vyžaduje mnohem vyšší míru empatie a mezi ty, kteří ji mají zcela mimořádnou, patří i Jiří Marek a Barbora Mikudová.
Oba autoři, řadící se mezi umělce narozené v 90. letech, mají pozoruhodnou vnímavost vůči situacím, stavům, pocitům, souvisejících s ukotvením člověka ve světě. Oba umí užívat metafor, černobílost jim je vzdálená a nebojí se deformovat mimésis k vyjádření skutečnosti. Svými díly dovedou vyobrazit např. zápal, nemohoucnost, nostalgii, bolest a spoustu dalších intenzivních projevů, jejichž popis se v běžné řeči často omezuje na: „stejně by mi nikdo nerozuměl“ nebo „to si musím vyřešit sám“, přestože je každý důvěrně zná. Dokážou tedy zachytit i ty momenty, v nichž si lidé připadají nejvíce sami a umožňují je srozumitelně a intenzivně sdílet s ostatními.
Zároveň se však dotýkají přímo některých zdrojů, které za dnešním světem coby pluralitou realit stojí. Na příklad u obrazů Jiřího Marka lze v nadsázce získat dojem o absolvování rychlého kurzu dějin umění. Zcela záměrně se v jeho dílech manipuluje s minulostí. Jsou to jakési eklektické „ruiny“, nostalgické, melancholické kompozice, ze kterých je možné tušit předobrazy uplynulých dob, ať už doslovnými citacemi nebo celkovou atmosférou. Zároveň si však pomocí barevnosti, a vůbec skrze práci s formou a vyobrazených předmětů, obrazy ponechávají současný háv. Skvěle tedy reprezentují právě dnešní přístup k minulému, kdy uplynulé v čase už není něčím dogmatickým, ideálním, nebo zapomnění hodným. Minulost se stává tvůrčím materiálem pro vlastní každodenní sebeidentifikaci.
A Barbora Mikudová? Rovněž se vyjadřuje zejména malbou a též je pro ni důležitý figurální námět. Namísto ruin ale vytváří „anonymní prostory“ ovlivněné tím, co dnes lze sledovat z poza displayů. Své kompozice tedy nasvěcuje umělým světlem a vytrhává je z obvyklého prostorového uspořádání. Někdy cíleně pracuje i se specifickými úhly pohledu nebo efektem zploštění. Celkově pak v dílech zachycuje prostředí, v nichž jsou informační technologie brány již za přirozenou součást každodenního fungování. Prostředí, která jsou zároveň rozhraními mezi veřejnou rolí a intimitou, obecným a individuálním, konkrétním a anonymním nebo skutečným a virtuálním.

Zdeněk Tománek
Na výstavu pro galerii Pekelné sáně jsme vybrali z rozsáhlého díla Zdeněk Tománka plastiky a bronzy z rozmezí posledních třiceti let, včetně dvou plastik, které jsou veřejnosti prezentovány poprvé. Zdeněk Tománek vstoupil na českou výtvarnou scénu v osmdesátých letech dvacátého století. Již od počátku je v jeho díle velmi dobře rozpoznatelný osobitý sochařský rukopis. Lze jej charakterizovat jako poctivý řemeslný přístup k materiálu a jeho zpracování, využívání tradičních principů hmotové výstavby sochy a uměřené prostorové rozvinutosti. Na těchto základech a za využití modernistického tvarosloví rozehrává střídání světla a stínu na konvexních a konkávních hmotách doplněných realistickými momenty inspirovanými přírodou i světem techniky. Expresivní výrazovost, střídání hrubých a hladkých povrchů „oživuje“ pevnou hmotu kovu (povětšinou Zdeňkova oblíbeného bronzu) a kompozici opticky rozpohybovává.
Narativní složka povětšinou představuje zoomorfní a technicistní motivy, které předkládají divákovi předivo vzájemných vztahů, interakcí a symbolů, které Zdeněk s nadsázkou a humorem kombinuje do mnohovýznamových celků. Nabízí tak divákovi možnost číst sochu jako rozvíjející se příběh a na základě vlastní imaginace odhalovat její obsah a sdělení. Tematicky má Z. Tománek velmi široký rozsah. Ve svém díle se nevyhýbá takzvaně velkým tématům jako je víra, smrt, čas a podobně, ale zpracovává i aktuální dobová témata a každodenní situace a mezilidské vztahy. Velmi dobře je z jeho děl patrný jeho blízký vztah k přírodě. Kontinuálně se také věnuje vztahu člověka ke krajině.
Vodítkem pro vnímání jeho plastik mohou být lapidární pojmenování jednotlivých děl, ale také mohou být záměrně zavádějící. Můžeme tedy vstupovat do příběhů a imaginativních krajin sochaře Tománka a objevovat tak nejen jeho myšlenky a sdělení, ale skrze jeho díla objevovat své vlastní „Osobní krajiny“.